• PDF

Tvrz před požárem r. 1942

FaraPísemné prameny o stavebním vývoji třebotovské tvrze a pozdější fary trpí kromě obvyklé útržkovosti středověkých zpráv i zkázou podstatné části archivu Zbraslavského kláštera za josefínských reforem, čímž se zhoršuje možnost bližšího poznání a rozlišení úprav renesančních a barokních. Vzhledem k pravděpodobnosti někdejší existence románského rotundového kostelíku v Třebotově, lze tu předpokládat i velmi staré feudální sídlo.

Dalším významným činitelem patrně bylo, podobně jako u řady dalších lokalit v okolí, zbudování prvořadé královské pevnosti Karlštejna v letech 1348 - 1357 a vytvoření manské soustavy v jeho širším okolí. Držitelé manských statků byli povinni vojenskou službou pod velením purkrabího hradu, k němuž příslušeli. V blízkosti velkých měst byli často držiteli takových statků bohatí měšťané, kteří k plnění vojenských závazků posílali některé rodinné příslušníky nebo najímali placené zástupce. Příslušnost Třebotova do manské sféry Karlštejna není písemně potvrzena. Nelze ji však vyloučit.

První držitelé tvrze jsou známi nepřímo až od roku 1361 ze zápisu o obsazení třebotovské fary. Byli jimi příslušníci pražského staroměstského rodu Bavorů, z nichž Kryštof vlastnil tvrz. Roku 1372 však už v této roli vystupoval jiný staroměstský patricij, Henslin Pesoldův. Ten však už roku 1374 prodal svůj majetek v Třebotově, tvrz a 4 poddanské dvorce – vlastnictví Třebotova bylo rozděleno mezi více feudálů – nejvlivnější měšťanské osobě v Praze, staroměstskému rychtáři Merklínovi Stachovi. Způsob, jakým byl tento první doložený prodej tvrze uskutečněn, mluví proti její výše nadhozené manské závislosti v pravém slova smyslu, neboť prodej byl zapsán do zemských desk mezi ostatní statky a uskutečněn zřejmě na zemském a nikoliv dvorském soudě. Stach vzdor svému postavení zřejmě upadl do dluhů a do jeho majetku v Třebotově byl podle běžného soudního řádu uveden roku 1383 jeden z jeho věřitelů, pražský lékárník Augustin. Jedním z výkonných orgánů byl při tom místokomorník Oldřich Medek z Valdeka odjinud z Lešan, příslušník vedlejší větve významného českého rodu z Hořovicka. Funkce místokomorníka byla výnosná, neboť spočívala ve výkonu majetkových převodů a postihů a ve výběru soudních poplatků a poskytovala přehled o hodnotách i kvalitách statků. Ještě v roce 1383 Oldřich Medek převzal tvrz i dvorce v Třebotově do vlastní držby od Augustina za roční plat a v roce 1387 mu kolega, místokomorník Jimram z Rokycan tuto majetkovou podstatu, koupenou roku 1374 Stachem za 240 kop odhadl jen na 80 kop a předal do svobodné deskové držby. Při tomto odhadu se uvádí povinný roční úrok 2 kop k hradu Karlštejnu, jenž je známkou jisté mírné závislosti nebo někdejšího výkonu z karlštejnského manství.

Půdorysy pater s barevným zakreslením stáří

Půdorysy pater s barevným zakreslením stáří zdiva Půdorysy pater s barevným zakreslením stáří zdiva Půdorysy pater s barevným zakreslením stáří zdiva Půdorysy pater s barevným zakreslením stáří zdiva

Oldřich Medek z Valdeka držel Třebotov dvacet let a svým postavením i prostředky splňuje předpoklady pro významnou stavební činnost stejně jako kterýkoliv z vyjmenovaných bohatých Pražanů před ním. Koncem roku 1398 zemřel držitel druhé polovice Třebotova a statek byl „provolán" v Berouně, což byla praxe uplatňovaná u statků manských nebo „odumřelých" bez závěti a oprávněných dědiců. Proti právu královské odúmrti se o statek přihlásil Oldřich Medek se synem Havlem a zápisy, které jsme výše reprodukovali dokládal proti králi svoje lepší právo ke sporné pozůstalosti. Vleklý spor ukončila úspěšně až po úmrtí obou Havlova vdova Dorota z Talmberka roku 1410 pro svoje syny Oldřicha, Vaňka a Jana z Valdeka. Popsaný spor dokládá hlubší, „usedlický" vztah rodin k Třebotovu, jenž vskutku byl jejím sídlem.
Oldřich a Jan z Valdeka a na Třebotově přidrželi se za husitských válek katolické strany a jednoho z jejich bojovných protihusitských center, které kolem Karlštejna organizoval tamní purkrabí Zdeslav Sluska z Buřenic. Blízkost husitské Prahy byla reálnou hrozbou, před kterou oba bratři museli nepochybně chránit svou tvrz péčí o opevnění.
Nebezpečí bylo největší roku 1422, když kníže Zikmund Korybutovič s Pražany půl roku bezvýsledně obléhal Karlštejn, mezi jehož předními obránci se výslovně jmenuje i několik pánů z Valdeka a obléhatelé vysílali do okolí zásobovací i sankční oddíly. O Třebotově však tehdy není zmínek. Jan z Valdeka seděním na Třebotově je roku 1425 jmenován jako účastník Zdické úmluvy o příměří mezi husity a západočeským katolickým landfrídem. Jan z Valdeka se na Třebotově připomíná ještě roku 1430, jeho bratr Oldřich roku 1442.

Do počátku 15. století se nám zprávy o Třebotově téměř ztrácejí. Augustem Sedláčkem jmenovaný Vojtěch Tvoch z Nedvídkova před rokem 1499 pouze zapsal nějaké platy za vsí Třebotova a Roblína, k čemuž nemusel být ani přímým držitelem. Na počátku 16. století byla majitelkou Magdaléna z Vrtby, která tvrz a ves Třebotov odkázala krátce před rokem 1532 třem dcerám a ty statek zakrátko prodaly Václavovi Bechyňovi z Lažan. Bechyně pak statek prodal před rokem 1540 novoměstskému měšťanovi Matouši Hovorčovskému. Sociální postavení tohoto pražského měšťana se nám nepodařilo zjistit. Bylo nepochybně nadprůměrné, neboť po roce 1568 jeho dědic Jiřík Hovorčovský doplnil držbu deskového statku nelevnou koupí šlechtického titulu „z Kolivé Hory" podle názvu vrchu, zvedajícího se za Třebotovem. Poslední z Hovorčovských, v Berouně usedlý Matouš prodal Třebotov roku 1615 rytíři Janovi staršímu Ledčanskému z Popic, zámožnému držiteli dvou domů v Praze a několika statků.
Pro účast na obléhání Vídně za stavovského povstání byla Ledčanskému konfiskována polovina majetku včetně Třebotova. V konfiskačních aktech se odhadní protokol statku nezachoval. Od komory Třebotov koupil apelační rada a komorničí starosta při deskovém úřadě Dr. Václav z Fliesenpachu s jasně spekulačními úmysly za téměř třetinu někdejší ceny roku 1623. Když pak brzy zemřel, prodala vdova Kateřina z Fliesenpachu statek cisterciáckému klášteru na Zbraslavi roku 1630 o polovinu dráže.

Zazděné segmenty původních ostění a kleneb

Zazděné segmenty ostění 1 Zazděné segmenty ostění 2 Zazděné segmenty ostění 3 Zazděné segmenty kleneb

Již připomenutá ztráta většiny zbraslavského archivu dovoluje nám jen útržkovitě a hypoteticky sledovat další vývoj. Vzhledem k pozdější přeměně tvrze na sídlo fary je důležité sledovat vývoj statutu Třebotovského kostela a vztahu kláštera k němu. Roku 1623 povolil arcibiskup Harrach zbraslavskému klášteru podobně jako jiným klášterům vynětí far na jeho panstvích z pravomoci konsistoře, jež mělo být obnovováno s nástupem každého nového opata. Tím je dána jistá proměnlivost farní organizace na zbraslavském panství a jen nahodilý její odraz v konsistorních spisech. V korespondenci kláštera se v letech 1623 -1653 hovoří jen o kapli v Třebotově. V berní rule roku 1654 uvádí zbraslavský správce v Třebotově kostel filiální. Z druhé poloviny 17. století nejsou zprávy. Patrně v této době byla tvrz upravena na jednu z tzv. opatských residencí, obvyklých především v cisterciácké řeholi pro pravidelná navštěvování k duchovním cvičením nebo k rozptýlení.

Od počátku 18. století se centralizační snahy vlády odrážejí i v obdobném úsilí arcibiskupské konsistoře o pevnější ovládání farní správy a církevních institucí a z toho pramení i srážky o privilegia klášterů. Díky jim víme, že tehdy zbraslavští opati fakultativně ustanovovali při Třebotovském kostele administrátory, jak tomu bylo roku 1717 a 1735. Roku 1738 byl však filiální k Radotínu. Z ustanovení administrátora vyplývá nutnost jeho stálého usídlení. Při spisech z roku 1723 je nedatovaný rozklad ke konsistoři o zbraslavské farní organizaci, v němž se uvádí, že by fara v Třebotově byla opatřena dostatečnými příjmy a ‘‘zůstal by jí i pěkně postavený dům‘‘. Poněvadž o žádné podobné stavbě v Třebotově nevíme, musela tím být míněna residence v bývalé tvrzi. Bezpečně je existence fary v Třebotově doložena od roku 1751. Roku 1770 vykonal berounský vikář řádnou visitaci Třebotovské fary a konstatoval, že ‘‘administrátor bydlí v opatské residenci 150 kroků od kostela a má důstojné a pohodlné obydlí, oddělené od služebnictva‘‘.

Roku 1785 byl Zbraslavský klášter v rámci josefínských reforem zrušen.
Po zrušení Zbraslavského kláštera převzal panství Náboženský fond při českém guberniu a operativní správu vykonávala Správa státních statků. Poněvadž posláním reforem bylo získat nové příjmy státní pokladny, byly za této správy všechny investice na sekularizovaných panstvích podstatně omezeny. Bývalá residence byla velká v užívání fary, ač již tehdy byl vysloven názor, že objekt je pro ten účel příliš rozlehlý, roku 1806 hlásí farář Mayer, že střecha je velice sešlá a po lijácích předchozího období do ní na všech stranách zatéká. Roku 1810 píše farář Sattler, že již při svém nástupu zaznamenal havarijní stav budovy, nyní že však jde již o nebezpečí života. Na chodbě pět kroků od farářovy místnosti se v rohu pod uklízející farskou děvečkou probořila podlaha a ona se do půli těla propadla. Vyprostila se jen s námahou o náhodou vyčnívající cihlu. Ve vrchnostenském přehledu o stavu farních budov roku 1823 na panství se u Třebotova uvádí, že fara je v dosti dobrém stavu, avšak je příliš veliká a proto náročnější na opravy.

Roku 1827 koupil zbraslavské panství kníže Bedřich von Gettingen – Wallersein. V roce 1832 projevil zájem o Třebotovský kostel, který shledal nevyhovujícím a malým. Navrhoval zřízení svatyně z velkého sálu na faře. Tehdejší farář v rozkladu proti tomuto úmyslu navrhoval rozšíření stávajícího kostela a spravení střechy sýpky nad tím sálem, protože až do té doby muselo se farní obilí sypat v sále místo na sýpku, kam zatékalo (tamtéž). Podle pamětí faráře Kellnera z poloviny 19. stolení byla roku 1837 pro vetchost snesena dříve zmíněná vížka s hodinami, které pak byly přeneseny do Líšnice 26. 7. 1973).

Roku 1926 byla střecha nově laťována a dostala korunovou krytinu z bobrovek, roku 1926 byla provedena ve velkém rozsahu nová omítka, dlažba dvora nahrazena betonovou deskou, na blíže neurčenou pavláčku provedeny nové schody. Roku 1939 byly provedeny nové schody z verandy k pumpě (Z farních záznamů).

28. 10.1942 vyhořelo do základů západní křídlo, ostatní části budovy byly značně poškozeny. Rozsah poškození byl pojišťovně oznámen ve výši 33%, Arch. Svoboda ze Zbraslavi ještě v listopadu 1942 vypracoval projekt na obnovu celé budovy, který však byl protektorátním pracovním úřadem zamítnut. Bylo provedeno jen provizorní zajištění poškozeného východního a zbytků hlavního a zadního křídla. Na severní straně bylo otevřené přední křídlo uzavřeno požárním štítem u schodiště, na jižní straně byl starší poškozený štít opraven. Vyhořelé křídlo bylo odděleno zazděním všech dostupných otvorů, byly v něm strženy všechny nedohořelé a polozřícené konstrukce včetně starého kamenného štítu. Náklad těchto úprav činil 26112,- K. (Vs Zbraslav, kart. 1293). Po osvobození je známa oprava střechy roku 1954 a zastřešení průčelní části fary v délce 10 m roku 1958. V části objektu byly zřízeny místnosti sanatoria pro plicně nemocné (Z farních záznamů). Roku 1956 byla tehdejší Státní památková správa upozorněna soukromým dopisem na neutěšený stav zámečku, který prý od požáru nebyl obnoven ani náležitě opraven, avšak po vyjádření MNV Třebotov, že objekt je v dobrém stavu a plně využit v jednání nepokračovala.