• PDF

Tajná chodba vedoucí na Kolivou horu

 Původní schodiště do sklepení

Vinárna a archiv

Vinarna

Tento příběh se vypráví dodnes mezi starousedlíky. Byly to první informace, které nám osobně mnozí z nich přišli povědět.
Například příběh pana bývalého starosty Podzemského. Ten prý údajně s kamarády vlezl do sklepa a odtud pokračovali chodbou, ve které viděli bajonety ukryté tu už z války, a když jim docházeli svíčky a louče, vrátili se zpět. Natěšeni touto informací jsme ve vyčištěných sklepích pátrali po nějaké známce jiného zdiva, které by signalizovalo zazděný vchod do chodby. Jedno místo se skutečně objevilo. Bylo to ale staré kamenné schodiště vedoucí do chodby v přízemí. Je pro nás také velmi cenné, podle ošlapání stupňů muselo být využíváno staletí. Nyní se používá jiný vstup a novější cihelné schodiště. Na toto staré je ukládáno víno v místním vinném archivu.

Dvoupatrové sklepy

 Pokusy kopáčů o nalezení pokladu

Pokusy o kopání pokladu

Pokusy o kopaní pokladu 2

Jiný starousedlík vzpomínal na dvoupatrové sklepy, kam pořádal s kamarády tajemné výpravy. Kdo se bál do druhého podlaží, v partě neobstál. Ani druhé patro nebylo nalezeno, i když podlahy byly vyčištěné 2 m pod svou předchozí úroveň, žádná známka vstupu do podzemí objevena nebyla. Po dlouhém přemýšlení jsme došli k závěru, že pro chlapce, bloudící ve staré zchátralé budově, je tajemný už prostor, do kterého sešli jen tři schody, v něhož středu byla díra, kudy s e léta shazovaly do spodního patra b rambory. Proto bylo i hodně práce odvézt všechnu tu hlínu, která tam po bramborách zůstala. Ti, co se pokoušeli najít poklad, vytvořili sice ve sklepě různě veliké jámy, ale vlastně kopali pouze v hlíně z brambořiště.

Legenda o Baronu Prášilovi

Vlastním jménem baron Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen se narodil 11. 5. 1720 blízko německého Hannoveru, v městečku Bodenwerder. V mládí sloužil jako páže u vévody Antona Ulricha II. Z Brunswicku. Později vstou

Baron von Münchhausen

Baron Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen

pil do ruské armády, v níž sloužil až do roku 1750 a v jejíchž řadách se zúčastnil dvou bitev proti osmanským Turkům. Z války a cest měl spoustu zážitků, které po svém návratu rád vyprávěl svým přátelům a známým. Byly sice dost k neuvěření, ale poutaly pozornost, například jak letěl na dělové kouli, jak cestoval na Měsíc, nebo jak se sám vytáhl z bažiny za vlasy. Jeho příběhy sepsal neznámý novinář do tehdejších časopisů, až si jich všiml lipský knihovník Erich Raspe a v Londýně je vydal knižně. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a v češtině vyšla pod názvem „Příběhy Barona Prášila“. Jméno prý vzniklo z toho, jak se mu prášilo od pusy.Dle jedné legendy baron Prášil putoval na zpáteční cestě z války přes Čechy a chtěl dojít do tvrze v Třebotově. Kdo ví, odkud měl informaci, že v tomto sídle žijí zhýralí rytíři. Zastavil se ale už v Ořechu, kde v místním hostinci setrval několik měsíců. Možná mu hospodský včas řekl, že už od roku 1630 je z něj opatská rezidence a fara. Místo údajných prostopášných rytířů zde cisterciánští mniši ze Zbraslavského kláštera vedli poklidný život naplněný modlitbami a péčí o přilehlá pole a dobytek. Za těchto okolností se baron Prášil určitě mnohem radši usadil v Ořechu, kde svými historkami bavil místní i krajánky. Zemřel v místě svého rodiště 22. února 1797. Dnes, na jeho památku, najdete v Ořechu penzion nesoucí jeho jméno.